Gas je plyn, ale to určitě víte. A jak se jmenuje ta italská profistáj také?

Mám přes sebou necelých 90 km cesty a hned na jejím začátku je to na levačku: vítr proti, vcelku zima, nohy jak z perníku…

Maně se mi vybavují hesla, kterými jsem se bránil, bych nemusel jako robě do lesa na houby či borůvky (a že obého tehdy bylo!): bolí mě nožičky, chce se mi spinkat… 😉 Ale komu to říct, když se po „půl dne“ cesty plahočíte do kopce ve Velké Lhotě, komu to nutit, když po dalším „půldni“ sjíždíte do Počátek?

Přes kočičí hlavy se dolamcám do Stodolní ulice (prý ji kdysi tvořily opravdu jen stodoly), abych tudy pokračoval na Pelhřimov.

Na konci ulice za sebou uslyším cvakat přehazovačku, vrnět pastorky, pak pozdrav „ahoj!“, podpořený mávnutím ruky, a kolem se přežene cyklista v dresu italské profistáje. Ohlédne se, jestli mu nejdu do háku, ale zlatý voči! Opětuji pozdrav ^*) a pro sebe dodávám, to určitě, v tomhle stavu bych za tebou neuvisel ani chvíli… a nechám ho zmizet do zatáčky Žižkovy ulice.

^*) Cyklisté se stejně jako vodáci aj. navzájem zdraví, a to dost neoriginálně: ahoj! Osobně, pokud je protějšek ještě pokročilejšího věku než já, používám i klasické: dobrý den! Cyklisté si také tykají, tedy obvykle, s dost lidmi jsem si na kole vykal a bylo to bez problémů.

pozn.: jet v háku = jet za někým v těsné blízkosti jeho zadního kola, uviset = vydržet tempo předjezdce a zůstat v jeho háku